Kam se ztratil německý růst?

Nad mizernou situací Německa si nedávno posteskla i Isabel Schnabel z ECB, když ocenila, jak byla eurozóna v posledních letech odolná vůči vnějším šokům za předpokladu, že si odmyslíme Německo. Bez Německa je eurozóna aktuálně přibližně 7 % nad ekonomickým výkonem před pandemií, což je sice méně než USA (zhruba +11 %), ale je to v zásadě podobně jako průměr vyspělých zemí OECD a výrazně více než například Japonsko, kde podobně jako v Německu ekonomický výkon stagnuje v blízkosti před-covidových úrovní.

Na vině je kombinace cyklických a strukturálních faktorů. A zatímco ty cyklické s poklesem úrokových sazeb, a i na Němce nepřirozeně vysoké míry úspor pravděpodobně odezní, s těmi strukturálními se bude Německo prát delší dobu. I proto přes očekávané zrychlení ekonomiky v roce 2025 nakonec normální (trendové) tempo růstu zůstane pravděpodobně v Německu určitou dobu nízké – Mezinárodní měnový fond ho odhaduje mezi 0,5-1,0 %.

Strukturální problémy Německa jsou důsledkem negativního demografického trendu (se kterým se toho moc udělat nedá) a slabého růstu produktivity (na kterém Němci časem mohou zapracovat). Slabý růst produktivity v poslední dekádě je důsledkem vyšší závislosti Německa na průmyslu a zejména pak na jeho energeticky náročné části, která se dostala pod tlak se startem energetické krize po vpádu Ruska na Ukrajinu. Podobně jako v Česku se sice energeticky náročná výroba (kovozpracující, chemický průmysl) od té doby stabilizovala, ovšem na velmi nízkých úrovních a značná část produkce se již asi nikdy neobnoví.

Vedle toho se však zdá (jak uvádí například v posledním čísle The Economist), že Německo ztrácí v některých kdysi “výsostných vodách” globální tržní podíl, a to zejména na úkor Číny. Ta dokázala “srovnat krok” v odvětvích jako automotive a pokročilé strojírenství a nejenže nepotřebuje v takové míře německé dovozy, ale čínská produkce vytlačuje tu německou i z ostatních trhů. Důvodů je celá řada, od “zaspání” Německa v určitých oblastech vývoje (softwarová výbava vozů), přes přísnější regulaci, až po výraznější státní podporu na straně Číny (garance omezených minerálních zdrojů). Situace z pohledu Německa není určitě “ztracená”, vyžádá si však na straně byznysu nové investice a strukturální změny spojené s propouštěním zaměstnanců a uzavíráním některých výrobních kapacit. A na straně EU větší podporu byznysu při jeho transformaci a nových motorů konkurenceschopnosti (například pomoc při zabezpečení kritických surovin). A to vše bude chvíli trvat. Do té doby Německo asi neporoste o moc rychleji než 1 %.