Globální veřejný dluh na šikmé ploše

V obecném smyslu neexistuje jedna konkrétní hranice veřejného dluhu vůči HDP, která by automaticky signalizovala problém pro dluhovou udržitelnost. Důležitou roli totiž sehrává nejen rozsah zadlužení, ale také jeho struktura. Jinými slovy, jaká část dluhu je v rukou domácích vs zahraničních investorů, jaká je celková délka splatnosti, případně implicitní úroková sazba. I proto může například Japonsko rozumně operovat i s dluhem vyšším než 260 % HDP, zatímco některé chudší ekonomiky mohou sklouznout do dluhové pasti při řádově menším zadlužení.

Fond dále varuje před větší vstřícností politiků vůči rozvolněné fiskální politice. Toho jsme aktuálně svědky v USA, kde oba prezidentští kandidáti počítají ve svých programech s nárůstem veřejných výdajů. A to v situaci, kdy činí rozpočtový deficit přibližně 6 % HDP a federální dluh převyšuje 120 % HDP. Podobně neutěšená je situace i v mnoha evropských ekonomikách – příkladem za všechny budiž Francie, která bojuje s obdobně vysokými schodky a ke konsolidaci veřejných financí vede kvůli politické polarizaci extrémně složitá cesta.

To vše se navíc odehrává na pozadí rozhašené geopolitiky (=vyšší výdaje na obranu), zelenání ekonomik a stárnutí obyvatelstva, které budou v dalších letech zvyšovat tlak na veřejné rozpočty. O to důležitější je nalezení nových zdrojů hospodářského růstu, které i za této situace umožní stabilizovat veřejné finance.

Česko si z pohledu veřejného zadlužení vede relativně solidně. Ano, tempo zadlužování od Covidu je varovné, nicméně celkový vládní dluh na úrovni 43 % HDP patří nadále k nejnižším v EU. K tomu přispěla i vládní konsolidace, která stabilizovala veřejné zadlužení a dle Národní rozpočtové rady odsunula náraz na dluhovou brzdu (55 % HDP) o deset let na rok 2038. Nelze se nicméně ubránit pocitu, že rozpočtový schodek pro příští rok 240 mld. Kč – kterému navíc chybí k ufinancování nižší desítky miliard – by měl být ambicióznější. Realita volebního roku však často bývá jiná, než by si ekonomové přáli…