Zachrání Super-Mario (znovu) Evropu?

Evropa totiž dle Draghiho příliš dlouho (naivně) věřila v dodržování mezinárodních pravidel hry. Naše politiky, rozhodování a financování jsou nastaveny na svět, který ať už díky covidu, válce na Ukrajině nebo obecně volatilnější geopolitice jednoduše není. A Evropě chybí jasná strategie, jak se novému normálu přizpůsobit. Dobrým příkladem je evropský automobilový průmysl, který čelí nefér konkurenci ze strany čínských automobilek, vehementně subvencovaných domácí vládou.

Jak se s touto situací popasovat? Draghi zmiňuje tři pilíře nové evropské strategie. Za prvé, podpořit škálovatelnost našeho businessu. Evropské podniky v mnoha případech nedosahují velikosti amerických nebo čínských kvůli vysoké fragmentaci. Ta jim znemožňuje ukousnout si větší podíl na globálním trhu a zároveň brzdí investice a inovace. Příkladem budiž rozdrobenost evropského obranného průmyslu – v Americe ovládá pět největších firem 80 % trhu, v Evropě pouze 45 %.

Za druhé jde o větší míru integrace v klíčových sektorech. Posílení evropské přenosové sítě by mohlo být zárodkem společné energetické unie. Podobně Draghi přemýšlí také o vzniku společného kapitálového trhu, jenž by měl rozpohybovat domácí kapitál a podpořit investiční aktivitu. A konečně zatřetí je dle bývalého šéfa ECB klíčové, aby si Evropa zajistila dostatek stabilních dodávek klíčových minerálů. Pokud se tak nestane, naše klimatické ambice povedou k podstatně vyšší závislosti na Číně.

Obecně platí, že Draghiho lékem na zhoršující se konkurenceschopnost je „více Evropy“. To ale nemusí být po chuti všem členským zemím, což si bývalý šéf ECB uvědomuje. Proto navrhuje, aby i část členských států mohla postupovat samostatně, podobně jako v případě eura. Jak tomu u podobných strategií bývá, nejdůležitější nakonec bude konkrétní implementace. Ta rozhodně nebude bezproblémová, ale bez zásadních změn se Evropa jen těžko pohne z místa.