Obrana demokratického kapitalismu

Jeho otec se narodil v Rakousku-Uhersku v dubnu 1910. Málokdo tehdy mohl tušit, jaké katastrofy Evropu v následujících 35 letech postihnou. Tato historie není nepodstatná. Musí sloužit jako varování. Po celý život si díky ní uvědomoval, že politické chyby mohou v kombinaci s hospodářskými katastrofami rozpoutat zkázu ve společnostech, které byly považovány za civilizované.

Dnes jsme opět svědky obrovských přesunů globální moci, hospodářských krizí a eroze křehkých demokracií. Vidíme vzestup protidemokratických sil v srdci demokracie, v USA – snaha Trumpa zvrátit volby a podpora, kterou jeho lžím věnuje jeho strana.

Podle Larryho Diamonda ze Stanfordu se svět nachází v demokratické recesi. Jak blízko může být k demokratické depresi, v níž je demokracie rozvrácena i ve státech, kde byla dlouho považována za pevnou?

Vydrží demokratický kapitalismus – spojení liberální demokracie a tržního kapitalismu – v době populistické demagogie, neliberální demokracie, personalizované autokracie a čínského institucionalizovaného despotismu?

Systém, který demokracie a kapitalismus společně vytvářejí, je systémem společenské spolupráce prostřednictvím konkurence a dohody. Soutěž je základem ekonomiky i politiky. Tato konkurence se však odehrává v rámci pravidel a hodnot společnosti a zakotvených v zákonech.

Nejradikálnějším pojmem demokratického kapitalismu je snaha oddělit politickou moc od bohatství. Moc je v rukou lidu a jeho volených zástupců, zatímco bohatství je v rukou těch, kdo vlastní ekonomické zdroje, a jejich zástupců.

Demokracie a kapitalismus se vzájemně doplňují v tom smyslu, že oba předpokládají lidskou aktivitu, opírají se o vládu práva, odmítají přisuzovaný status a jsou závislé na tom, co ekonomové Daron Acemoglu a James Robinson nazývají okleštěný stát.

Demokracie a kapitalismus jsou však také protiklady. Kapitalismus je kosmopolitní, zatímco demokracie je vázána na územní jurisdikci. Kapitalismus znamená jedna libra jeden hlas, zatímco demokracie znamená jeden občan jeden hlas.

Nebezpečí spočívá v tom, že bohatství si ve jménu pořádku kupuje moc, čímž se demokracie mění v plutokracii. Dalším nebezpečím je, že se demagogové chopí moci ve jménu lidu, čímž se demokracie změní v autokracii.

Dnešní liberální demokracie jsou nejúspěšnějšími společnostmi v dějinách lidstva, pokud jde o prosperitu, svobodu a blahobyt jejich obyvatel. Jsou však také křehké. Jsou založeny na souhlasu a vyžadují legitimitu.

Mezi nejdůležitější zdroje legitimity patří široce sdílená prosperita. Velký podíl na erozi důvěry v elity má proto dlouhodobý relativní ekonomický pokles významné části dělnické a střední třídy, který ještě zhoršily ekonomické otřesy, zejména globální finanční krize.

Podpora populistů je zčásti poháněna strachem z pádu – tím, co sociologové nazývají statusovou úzkostí – mezi lidmi, jejichž postavení bylo již dříve nejisté. Není tedy překvapivé, že jedním z rysů úspěšných demagogických kampaní je nostalgie.

Ekonomické a sociální postavení dělnické třídy v demokraciích s vysokými příjmy podkopává mnoho trendů. Deindustrializace, zpomalení růstu produktivity, nevyvážený dopad technologií na trh práce a konec západního monopolu na průmyslové know-how byly víceméně nevyhnutelné.

Problémem byl i vzestup rentiérského kapitalismu. Významným aspektem tohoto procesu byl růst moci a rozsahu financí a také znatelný pokles konkurence v důležitých částech ekonomiky, včetně technologického sektoru.

Finanční krize a následná záchrana institucí, které ji údajně způsobily, byly nepřehlédnutelným ukazatelem nekompetentnosti, ba dokonce zneužití pravomocí elit.

Po krizi také následovalo bolestivé strukturální fiskální zpřísnění. Mnozí voliči jistě cítili, že nastal čas na změnu. Proč nezkusit Trumpa nebo brexit?