Jak dopadne obchodní boj „hegemonů“ Trendyol a Temu?
6. 8. 2024 09:00Obchodní a marketingové strategie aktuálně dvou zřejmě největších e-commerce platforem Temu a Trendyol, které dobývají Evropu nabízí velmi zajímavý pohled,...
Důsledné oddělení státní správy a samosprávy v oblasti stavebního práva se stále více ukazuje jako základní stavební prvek jakékoli skutečné a faktické změny. Pokud bude změna realizována, dojde v jejím důsledku k řešení ne-li většiny, pak mnoha současných problémů v oblasti stavebního práva, a to téměř „automaticky“, genericky.
Naopak pokud tato zásadně potřebná změna prosazena nebude, budou všechny změny tu horším tu lepším záplatováním současného katastrofálního stavu. Dobrým příkladem může být digitalizace.
Právě elektronický vstup, výstup a přístup k procesu stavebního řízení má být jedním ze zásadních pilířů v současné době probíhající rekodifikace stavebního práva. Celý proces zjednoduší, zrychlí, učiní jej transparentním a přístupným. V případě, kdy dojde k oddělení státní správy a místní samosprávy a vznikne jeden úřad, lze si takové řešení představit poměrně rychle – vybavení kanceláří hardwarem a softwarem, znalostní vybavení úředníků, jednotná metodika a implementace. Díky hromadným nákupům lze přitom očekávat jak cenovou úsporu, která může být zásadní, tak kompatibilitu i časovou harmonizaci při zavádění digitalizace.
Co se ale stane, pokud stavební agenda zůstane tak, jak je dnes, přenesenou působností státní správy pod samosprávou? Jak zaznívá i z legislativní rady vlády – obci nelze v žádném případě nařídit, ani po ní vymáhat, aby používala jednotný hardware a software. Tedy již samotný základní předpoklad – a totiž sladit hardwarové a softwarové vybavení atomizovaných autonomních úřadů bude velmi komplikované, ne-li nemožné. Každá obec či město bude vybírat dodavatele na základě vlastních veřejných zakázek. Podle vlastních kritérií, která sice v obecné rovině mohou vzbuzovat zdání naplnění měřítek společných pro všechny, jak ale ukazuje i současná praxe, nese takové řešení jen problémy. Stejně tak lze předpokládat zásadní zdržení v čase – sjednotit se v nákupu tak, aby vše proběhlo, pokud možno jednotně, je v kategorii spíše utopií. Jenže od toho odvíjí zvyšování kvalifikace úředníků na stavebních úřadech – rozdrobenost systémů povede k jejich neefektivnímu vzdělávání. Konečně tedy nelze vždy spoléhat ani na dobré zajištění smluvního servisu nakoupeného HW, SW, správy a údržby a každá aktualizace v takovém pestrém SW prostředí bude znamenat riziko problémů v provozu systému. Nemluvě o tom, jak na to celé nakonec doplatí stavebník.
Oddělení státní správy od samosprávy v oblasti stavebního práva není jen věcí politického rozhodnutí. Je věcí zdravého rozumu. Možná je to krok odvážný, ale také nezbytný, pokud má ke skutečné změně dojít. A to nejen kvůli digitalizaci.