České patálie se střetem zájmů

A nyní trochu praxe. V té české je zcela běžné, že ten, kdo má postavení a z něj plynoucí moc i rozhodovací pravomoci, získává prospěch. Holding, jehož prospěch je v zájmu premiéra, jenž je jediným obmyšleným svěřenských fondů, holding vlastnících, inkasuje štědré dotace z českých i přeshraničních zdrojů. Dotace, o nichž rozhodují, když ne premiérovi kamarádi a ti, kdo by jimi chtěli být, tak úředníci, kteří jsou mu de facto podřízeni, byť de iure to tak postaveno není. Jiný podnik čerpá dotace, o nichž rozhoduje ministerstvo, které řídí syn a bratr vlastníků toho podniku. Premiér Babiš i ministr Toman sveřepě a bohorovně opakují, že ve střetu zájmu nejsou, a ohánějí se zákonem, kterému vyhověli. Jenže před zákonem je tu morálka. A střet zájmů je fundamentálně etickou, morální kategorií. Premiér i zmíněný ministr a mnozí další ve střetu zájmů jednoznačně jsou.

Možná je český zákon špatný. A možná jsou špatné všechny současné i budoucí zákony. Nejsem právnička, ale neznám a neumím si představit nástroj, který by dokázal střetu zájmů zabránit. Ani svěřenské fondy ani slepé svěřenské fondy, ba dokonce ani prodej podniku totiž není skutečným řešením. Nikdo nikdy nezabrání tomu, aby původní vlastník při vstupu do veřejných funkcí podnik komukoliv prodal, ten pak čerpal finance z veřejných prostředků a požíval nestandardních výhod a po odchodu z funkce jej původní vlastník za dávno předem dohodnutou cenu zase získal zpět.

Jistě, je tu nezpochybnitelné právo kohokoliv vlastnit majetek a podnikat a bohatnout. To nelze zakázat ani ministrovi ani premiérovi ani jiným vrcholným představitelům státu, krajů, regionů či obcí. Podniky jim jakkoliv blízké by však měly být zcela a jednoznačně vyloučeny z čerpání jakýchkoliv prostředků z veřejných rozpočtů a ze segmentů regulovaných a vlivových. Jejich primárním zájmem ve veřejných funkcích má být přece blaho obce, regionu, kraje či státu. A s tímto zájmem se nesmí potkávat zájem podniků jim blízkých. Již tím totiž vzniká konflikt zájmů.

Bohužel, místo aby byl řešen, stává se normou podobně jako opisování vysokoškolských prací. Společnost si zvyká. To není dobrá zpráva o stavu země. Té země, v níž starosta malé obce nemůže zadat veřejnou zakázku firmě svého spolužáka, byť by jeho nabídka byla nejlepší i nejlevnější. Nebude přece riskovat, že ho někdo obviní ze střetu zájmů…